O buddhismu

Buddhismus můžeme zařadit někam mezi náboženství, víru, životní styl a filosofii. Vznik se datuje do Indie kolem roku 400 před Kristem. V dalších stoletích expandoval do mnoha dalších zemí, jako Nepál, Tibet, Čína, Japonsko, Barma, Laos, Thajsko apod. Od ostatních náboženství a filozofií se liší už jen tím, že (alespoň po dlouhou dobu) se různě větve buddhismu v různých zemích vůbec buddhismem nenazývaly. Lidé vyznávali svou víru jako Theraváda, Máhajána nebo Zen a až evropané nazvali všechna ta učení buddhismem. Jelikož se buddhismus snaží vyhnout násilí, ani misie se nesnažily nahradit původní kulturu. A tak si v Tibetu dělají masky démonů a lampióny, v Číně draky a v Japonsku kamenné zahrady. Docela dobře se to dá připodobnit na našich pohanských oslavách křesťanských svátků. Pomlázky, vajíčka, kapr ani stromeček nejsou součástí křesťanství, ale lokálně naší kultury ano. Tak vzniklo mnoho druhů buddhismu, ale já se budu soustředit na to učení společné všem.

Pokud bychom chtěli jednou větou vyjádřit podstatu náboženství, je to prakticky nemožný úkol.  U křesťanství by to mohlo vypadat třeba jako: (pokud je to nepřesné, tak se omlouvám)

Skrze víru v Boha a Ježíše Krista, modlitbami a životem v souladu s Biblí dosáhnout šťastného života a po smrti království Božího.

Pro buddhismus: Dosáhnout štěstí a osvícení a odstranit utrpení metodou kultivace mysli a meditacemi.

Pozn.: Indický termín dukkha se sice překládá jako utrpení, ale může to být cokoli nepříjemného od smrti blízkého člověka po říznutí se o papír nebo, že vám dali v jídelně o kopeček rýže méně, než jste si přáli.

Většina náboženství a filozofií má právě to štěstí jako společný cíl. Když se někoho zeptáte, jak vypadá ideální šťastný život, tak vám možná řekne, že po dostudování školy dostane práci, najde partnera, založí rodinu, vychová děti a užije si klidný důchod. Každý ale určitě i ve svém okolí najdeme v těchto ohledech ukázkové lidi, kteří nejsou s životem dvakrát spokojení i lidi, kteří spokojení jsou, a zdaleka toho nedosahují.

Názor buddhismu je takový, že vnější okolnosti jsou nápomocné, ale klíč ke štěstí najdeme v naší mysli. Není to ale cestou přísné askeze, odříkání. Tam přichází na řadu princip zlaté střední cesty. Pokud si budeme odpírat potřeby, tak naše mysl bude bude pořád zaměstnána těmi tělesnými potřebami a materiálnem. Kdo by chtěl přemýšlet nad nějakými vyššími otázkami, když má hlad? Na druhou stranu se pořád jen zabývat tělesnými a materiálními slastmi je také špatně. Tento přístup pravděpodobně ne první ani poslední objevil Siddhartha Gautama, zvaný Buddha. Projděme si stručně jeho příběh.

Buddha žil někdy v 5. až 6. století před Kristem. Z této doby moc přesných informací nemáme a jako život každé osobnosti je i ten Buddhův opředen mnoha pověstmi a přikrášleními. Nebudu tu ale vyprávět, že hned po narození se malý Siddhartha zvedl, ušel pár kroků a v jeho šlépějích samozřejmě hned vyrašily lotosové květy a pak pronesl, že přišel na svět aby ho zbavil utrpení. Siddhartha byl princem místního vládce, a tak si žil bohatým rozmarným životem v blahobytu. Jeho otec se snažil mu zajistit bezstarostný život plný jen štěstí a radovánek. Ne nepodobně evropské šlechtě byl provdán za svou sestřenici a dokonce s ní měl jednoho syna. Na jedné z jeho mála cest mimo královský palác se ale nějakým způsobem dostal mezi obyčejné lidi a zhrozil se. Viděl strašnou bídu, nemoci, hlad, smrt a další utrpení. (Upřímně byste to samé mohli v Indii vidět i dnes, ale zpět k tématu.) Začal si uvědomovat, že ho taky jednou čeká stáří, nemoci a nakonec smrt. Smyslem života přece nemůže být jen schraňování bohatství. Odešel tedy z paláce hledat cestu. V té době v Indii bylo mnoho bráhmanů, jogínů, svatých mužů, asketů a podobných duchovních vůdců, u kterých se Siddhartha nechal učit. Mnoho let zkoušel různé druhy meditací, odříkání, rituálů, ale cíle nedosáhl. Nakonec se přidal k extrémním asketům žijícím v lese, co se živí jen tím, co si sami najdou. Dle pověsti po nějakou dobu jedl jen jedno zrnko rýže denně. Zlom měl nastat, když jednou seděl na břehu řeky a okolo se plavila loď, na níž někdo hrál na strunný nástroj (něco jako kytaru). Učitel žáka poučil, že musí na struny drnkat dostatečnou silou, aby rozezněly nástroj, ale ne moc, aby nepraskly. (zase možná přikrášlené přirovnání) V tu chvíli si Siddhartha uvědomil, že trápením těla osvícení rozhodně nedosáhne, protože všechno na co se pak soustředí, je hlad, bolest a další základní potřeby a nedostatky. Po mnoho let meditoval a přemýšlel, až (údajně pod stromem Bodhi) dosáhl nirvány, stavu buddhy. Buddha znamená v překladu něco jako probuzení, prozření, osvícení, či něco v tom smyslu. Buddhů je tedy v historii spousta, ale většinou se tím označením myslí Siddhartha Gautama. Pak začal svá učení šířit. Jsou postavena na mnoha cvičeních mysli, pravidlech, meditacích a podobně. Těmi základními jsou třeba Tři známky existence, Čtyři vznešené pravdy nebo Osmidílná stezka.

Z mého pohledu je takto nepřikrášlený příběh docela uvěřitelný. Bez těch bájných částí nepostrádá hlavní pointu a zároveň není nijak nadpřirozený. Ani sám Buddha se nenazýval nějakým poslem či prorokem.

Buddhismus se jako náboženství  nikdy nesnažil vysvětlit stvoření světa, neuctíval žádné božstvo a neučil dogmata. Naopak Buddha podporoval žáky ať nevěří, ale sami vyzkouší co říká. Značná část učení se zabývá třeba jen tím jak vnímat svět okolo nás objektivně, nepokřivený předsudky a emocemi.

Dalším důležitým tématem je třeba ne-jáství (egolessness, anatta, neexistence věčného neměnného já). To lze nejlépe demonstrovat na tom když se zeptáme kdo je vlastně naštvaný, když jsme naštvaní. (Já. Kdo je ty? Tvoje ruka je naštvaná? Ne. Já, ne moje tělo. Tvoje duše je naštvaná? Duše přece nemůže být naštvaná. Co je teda duše a kdo je tedy naštvaný?) Jsme prostě bytosti vzniklé z vrozených vlastností a působení prostředí. Mysl je jako zrcadlo, co odráží okolní svět.

To si na první pohled odporuje se znovuzrozením. Reinkarnace je velmi důležitá v tibetském lamaismu, což můžeme přičíst vlivu předcházejícího náboženství, ale vyskytuje se v nějaké formě téměř u všech větví buddhismu. Když není žádné věčné já, ani neměnná osobnost, co se vlastně převtělí? Bývá to přirovnáváno ke kapalině, která zaujme takový tvar, v jaké je nádobě. Tedy nějaká základní esence mysli, nebo uvědomnění, která však není “vy”. Jsem skeptický, ke všem esoterickým věcem, ale tohle je taková vcelku nedokoazatelná a nevyvratitelná neškodná myšlenka, která můj náhled na buddhismus nezměnila. Nevím jak váš.

Kromě znovuzrození je učení spíše psychologického rázu. Jak ovládat svou mysl, jak ji formovat správným směrem, zabránit přehnané žádostivosti, jak se nenechat zmítat emocemi, jak vnímat a uvědomovat si všechny vjemy. A nakonec jak správně žít svůj každodenní život, abychom byli šťastní my i naše okolí. V buddhismu se k nikomu nemodlíte, ani nežádáte o odpuštění. Buddha je uctíván tím, že se od něj učí. To se ale nevylučuje se stavbou soch na jeho počest, které nám budou připomínat správné zásady. Za modlitby jsou často zaměňovány mantry. Většinou sdružení několika slabik nebo slov s určitým významem, které se při meditaci opakují, aby mysl neodbíhala od tématu a soustředila se.
Je obecně známo, že buddhismus odmítá násilí, není to ale jen v tom tradičním slova smyslu. Správný buddhista nikomu své přesvědčení nevnucuje a ani si nepřivlastňuje buddhismus jako jedinou správnou cestu. Pokud někdo vyznává jinou nebo žádnou víru, ale je opravdu šťastný a naplněný, tak cestu ukázat nepotřebuje. Také buddhistická obdoba desatera je zapsána formou “dobrovolně se zavazuji, že nebudu brát, co mi není dáno” a neslibuje žádný trest za nedodržení.

Takto vidím buddhismus já. Velice se mi jeho učení zamlouvají a s většinou se ztotožním. Těžko říci, kdo je buddhista a kdo ne. Sám se jím nenazývám, ale snažím se jejich učení uplatňovat a možná jím jednou budu. Co si o tom myslíte vy?