Jak racionálně a kriticky přemýšlet a poznat pravdu od lži

Vždy, když se objeví další případ lidí nachytaných podvodníkem nebo zmanipulovaných nějakým novodobým hnutím či sektou, přijde ke slovu citát přisuzovaný Albertu Einsteinovi: „Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost, u té první si tím však nejsem tak jist“. Ve skutečnosti ale nejde o hloupost či chytrost. Co takovým lidem chybí je kritické myšlení.

Kritické myšlení je způsob uvažování, který má zajistit znalost pravdy. A aby nedošlo k nedorozumnění pravdivá fakta jsou ta, která za současných možností vědění umožňují nejjednodušší vysvětlení minulých událostí a nejpřesnější předpověď událostí budoucích a tedy vedoucí k nejlepším rozhodnutím.

Když se narodí dítě a ještě neumí mluvit, prozkoumává svět okolo sebe na vlastní pěst. Věcmi okolo sebe pohybuje, pouští je na zem, háže jimi, ochutnává je, poslouchá je. Samo přijde na to, že věci padají na zem, že tu máme věci pevné, kapalné a plynné, že venku rostou rostliny a žijí zvířata všech možných druhů. Možná zjistí i že když věc hodí, tak neletí rovně, ale po křivce(kterou názýváme balistickou), nebo o tlaku vzduchu, když cucá láhev. Naučí se odhadovat, co se stane. Kam dopadne míč a o co se spálí.

Nastane ale čas, kdy začne mluvit a zcela určitě i ptát. Pak ještě číst a psát a tím se mu otevřou všechny informační kanály světa. Když někdo dítěti poprvé řekne, že všechny věci padají k zemi stejně rychle a jenom vzduch některé brzdí více, možná mu nebude věřit. Na každé škole se ale dá provést jednoduchý pokus s pírkem a kuličkou ve vakuové trubici. Dítě uvidí a uvěří. Až posud je dítě ideálním příkladem kritického myšlení. A ano, opravdu to není nic člověku nepřirozeného, ba naopak.

Časem bude ale informací tolik, že nelze všechny ověřit vlastní zkušeností. Co pak? Pak si musí vybrat čemu věřit. Jak si tedy uržet čistou hlavu a racionální uvažování?

• Nevytvářejte si předsudky, buďte spokojení s neznalostí - Není nutné vědět všechno, ale když už něco víme, chceme to vědět správně. Nevytvářejte si tedy názory na základě ostatních lidí, obecných pravdách nebo tvrzení jakékoliv autority. Jděte po nestranných informacích a vytvořte si názor sami. A dokud tohle neuděláte nemějte názor žádný, není to nic špatného a alespoň ho není třeba měnit, když se rozhodnete informace získat.
• Nevěřte lidem slepě - Většina informací je zprostředkována lidmi. Samozřejmě nemůžeme každému všechno nevěřit, ale pokud někdo jen nekonstatuje známé skutečnosti, nebo něco, co z nich zřetelně vyplývá, chtějte vysvětlení, zdroj nebo důkaz. Samozřejmě se pak najdou lidé důvěryhodní, u nichž pravděpodobně věřit můžete, alespoň v určitém oboru.
• Vybírejte si zdroje informací - Informace přichází z mnoha různých zdrojů a většina je nedůvěryhodná. Málokdo se chystá v bulvárním plátku hledat informace o politické situaci v severní Koreji, startu nového satelitu nebo objevu nového léku, ale ne vždy je nedůvěryhodnost tak zřejmá, obzvlášť na internetu. Většina pravidel v dnešní době počítačů vyžaduje nanejvýš pár minut.Jak tedy postupovat?
• Hledejte více zdrojů, nejlépe ve více jazycích. Pokud nejde o jednu skopírovanou zprávu, je větší šance nalezení pravdy.
• Hledejte v knihách. Platí takové nepsané pravidlo, že pokud si někdo dá tu práci něco protlačit skrz nakladatelství a redaktory až do knihy, je větší šance pravdivosti. Nicméně jsou k nalezení i knihy plné lží obzvlášť o astrologii, alternativní medicíně a dalším šarlatánství. Nejlepší bývají učebnice.
• Ptejte se učených. Není ponižující hledat pomoc u ostatních. Naopak tím člověk dokazuje vyspělost. Mezi kamarády a známými často najdete někoho, kdo se o podobné věci, jako je daná informace, zajímá. Zeptejte se a nejen si informaci ověříte, možná se dozvíte i víc. Zase v době internetu záležitost klidně na pět minut.
• Podezřívejte informace - Jsou informace, jako zítřejší počasí, které můžete bez obav přijmout nezávisle na zdroji.  Čím ale více informace odporuje běžné zkušenosti,  selskému rozumu nebo tomu, co už znáte, tím více si zaslouží pozornosti. U takto podezřelých informací se vyplatí sáhnout po knize nebo internetu a přečíst si něco bližšího o daném tématu. Pokud to informaci nepodloží ani nevyvrátí, hledejte odborníka. Ti by měli mít přehled i o novinkách a nepotvrzených hypotézách v daném tématu
• Neexistuje absolutní pravda ani autorita - Jinými slovy se každý může mýlit a mnoho pravd přestane být pravdou ve světle nových informací. Realita a její pozorování má totiž přednost před kýmkoliv. Pokud máte jiný názor než někdo jiný, ať už je to kamarád, profesor nebo prezident USA, řekněte ho. Můžou nastat tři situace. Co si myslíte je špatně a dotyčný to dokáže svými argumenty. Co si myslíte je dobře a svými argumenty přesvědčíte toho druhého.  Vzájemná argumentace znejistí pravdu obou názorů a je potřeba dohledat společně další informace. To většinou nastane, pokud informace nejsou úplně nepravdivé, ale zastaralé. V každém případě se dozvíte pravdu.

Nakonec ještě pár slov k tomu, jak poznat alespoň některé podvodníky (především šarlatány):

• jde o nový nedávný objev - Nové objevy v historii neměly nikdy okamžité využití a to především v medicíně, kde postup do praxe trvá desítky let.
• jde sice o starý objev, ale neznámý kvůli dohodě vědců/firem/vlád/ropných společností - K tomu lze říci jen, že je to velmi nepravděpodobné, protože už mnoho objevů by tak mohlo být potlačeno, ale trh i společnost se vždy adaptovaly (nepočítejme inkviziční soudy, což je extrémní forma zatracování nových objevů)
• používají moc cizích termínů - Běžný člověk používá termíny tam, kde nejdou nahradit běžným slovem. Většinou to napovídá snaze, aby ostatní nevěděli, že neví o čem mluví, nebo že mluví pitomosti. Upřímně mi vadí i jak to vstupuje do politiky třeba ve formě oblíbeného slova marginální, tedy okrajový.
• "odborníci" mají před jménem Dr. a nevíme o nich žádné informace, nebo v horším případě "(anonymní) američtí vědci objevili" - Zase je otázkou pár minut dohledat jméno na internetu a zjistit, zda člověk existuje, jestli opravdu je profesorem na univerzitě nebo vědcem na nějaké akademii. Podvodníci se snaží působit přesvědčivě a oslovení doktor má skoro magickou moc.
• objevují se mezery a nelogičnosti v tvrzení - Ve skutečném světě všechno zapadá do sebe a věda je velice přesným popisem světa, takže u potvrzených věcí téměř nikdy nenajdeme protichůdné ověřené informace.
• nepřiznají chybu nebo neznalost - Jedním z nejlepších důkazů důvěryhodného člověka je přiznání neznalosti, případně chyby. Dává tím najevo, že není vševědoucí ani neomylný a velice často se rád podívá ke zdroji pro doplňující informaci. Podvodníci bývají suverénní a, kde neví, se spíše chytají kusých informací nebo vytahují jejich oblíbené termíny na zmatení.

A ani já si nenárokuji pravdu ohledně kritického myšlení, ale snad jsem alespoň to jádro vystihl. Nezapomeňte, že jde jen o lidskou přirozenost hledání pravdy. Rád si přečtu jakékoliv reakce.

O buddhismu

Buddhismus můžeme zařadit někam mezi náboženství, víru, životní styl a filosofii. Vznik se datuje do Indie kolem roku 400 před Kristem. V dalších stoletích expandoval do mnoha dalších zemí, jako Nepál, Tibet, Čína, Japonsko, Barma, Laos, Thajsko apod. Od ostatních náboženství a filozofií se liší už jen tím, že (alespoň po dlouhou dobu) se různě větve buddhismu v různých zemích vůbec buddhismem nenazývaly. Lidé vyznávali svou víru jako Theraváda, Máhajána nebo Zen a až evropané nazvali všechna ta učení buddhismem. Jelikož se buddhismus snaží vyhnout násilí, ani misie se nesnažily nahradit původní kulturu. A tak si v Tibetu dělají masky démonů a lampióny, v Číně draky a v Japonsku kamenné zahrady. Docela dobře se to dá připodobnit na našich pohanských oslavách křesťanských svátků. Pomlázky, vajíčka, kapr ani stromeček nejsou součástí křesťanství, ale lokálně naší kultury ano. Tak vzniklo mnoho druhů buddhismu, ale já se budu soustředit na to učení společné všem.

Pokud bychom chtěli jednou větou vyjádřit podstatu náboženství, je to prakticky nemožný úkol.  U křesťanství by to mohlo vypadat třeba jako: (pokud je to nepřesné, tak se omlouvám)

Skrze víru v Boha a Ježíše Krista, modlitbami a životem v souladu s Biblí dosáhnout šťastného života a po smrti království Božího.

Pro buddhismus: Dosáhnout štěstí a osvícení a odstranit utrpení metodou kultivace mysli a meditacemi.

Pozn.: Indický termín dukkha se sice překládá jako utrpení, ale může to být cokoli nepříjemného od smrti blízkého člověka po říznutí se o papír nebo, že vám dali v jídelně o kopeček rýže méně, než jste si přáli.

Většina náboženství a filozofií má právě to štěstí jako společný cíl. Když se někoho zeptáte, jak vypadá ideální šťastný život, tak vám možná řekne, že po dostudování školy dostane práci, najde partnera, založí rodinu, vychová děti a užije si klidný důchod. Každý ale určitě i ve svém okolí najdeme v těchto ohledech ukázkové lidi, kteří nejsou s životem dvakrát spokojení i lidi, kteří spokojení jsou, a zdaleka toho nedosahují.

Názor buddhismu je takový, že vnější okolnosti jsou nápomocné, ale klíč ke štěstí najdeme v naší mysli. Není to ale cestou přísné askeze, odříkání. Tam přichází na řadu princip zlaté střední cesty. Pokud si budeme odpírat potřeby, tak naše mysl bude bude pořád zaměstnána těmi tělesnými potřebami a materiálnem. Kdo by chtěl přemýšlet nad nějakými vyššími otázkami, když má hlad? Na druhou stranu se pořád jen zabývat tělesnými a materiálními slastmi je také špatně. Tento přístup pravděpodobně ne první ani poslední objevil Siddhartha Gautama, zvaný Buddha. Projděme si stručně jeho příběh.

Buddha žil někdy v 5. až 6. století před Kristem. Z této doby moc přesných informací nemáme a jako život každé osobnosti je i ten Buddhův opředen mnoha pověstmi a přikrášleními. Nebudu tu ale vyprávět, že hned po narození se malý Siddhartha zvedl, ušel pár kroků a v jeho šlépějích samozřejmě hned vyrašily lotosové květy a pak pronesl, že přišel na svět aby ho zbavil utrpení. Siddhartha byl princem místního vládce, a tak si žil bohatým rozmarným životem v blahobytu. Jeho otec se snažil mu zajistit bezstarostný život plný jen štěstí a radovánek. Ne nepodobně evropské šlechtě byl provdán za svou sestřenici a dokonce s ní měl jednoho syna. Na jedné z jeho mála cest mimo královský palác se ale nějakým způsobem dostal mezi obyčejné lidi a zhrozil se. Viděl strašnou bídu, nemoci, hlad, smrt a další utrpení. (Upřímně byste to samé mohli v Indii vidět i dnes, ale zpět k tématu.) Začal si uvědomovat, že ho taky jednou čeká stáří, nemoci a nakonec smrt. Smyslem života přece nemůže být jen schraňování bohatství. Odešel tedy z paláce hledat cestu. V té době v Indii bylo mnoho bráhmanů, jogínů, svatých mužů, asketů a podobných duchovních vůdců, u kterých se Siddhartha nechal učit. Mnoho let zkoušel různé druhy meditací, odříkání, rituálů, ale cíle nedosáhl. Nakonec se přidal k extrémním asketům žijícím v lese, co se živí jen tím, co si sami najdou. Dle pověsti po nějakou dobu jedl jen jedno zrnko rýže denně. Zlom měl nastat, když jednou seděl na břehu řeky a okolo se plavila loď, na níž někdo hrál na strunný nástroj (něco jako kytaru). Učitel žáka poučil, že musí na struny drnkat dostatečnou silou, aby rozezněly nástroj, ale ne moc, aby nepraskly. (zase možná přikrášlené přirovnání) V tu chvíli si Siddhartha uvědomil, že trápením těla osvícení rozhodně nedosáhne, protože všechno na co se pak soustředí, je hlad, bolest a další základní potřeby a nedostatky. Po mnoho let meditoval a přemýšlel, až (údajně pod stromem Bodhi) dosáhl nirvány, stavu buddhy. Buddha znamená v překladu něco jako probuzení, prozření, osvícení, či něco v tom smyslu. Buddhů je tedy v historii spousta, ale většinou se tím označením myslí Siddhartha Gautama. Pak začal svá učení šířit. Jsou postavena na mnoha cvičeních mysli, pravidlech, meditacích a podobně. Těmi základními jsou třeba Tři známky existence, Čtyři vznešené pravdy nebo Osmidílná stezka.

Z mého pohledu je takto nepřikrášlený příběh docela uvěřitelný. Bez těch bájných částí nepostrádá hlavní pointu a zároveň není nijak nadpřirozený. Ani sám Buddha se nenazýval nějakým poslem či prorokem.

Buddhismus se jako náboženství  nikdy nesnažil vysvětlit stvoření světa, neuctíval žádné božstvo a neučil dogmata. Naopak Buddha podporoval žáky ať nevěří, ale sami vyzkouší co říká. Značná část učení se zabývá třeba jen tím jak vnímat svět okolo nás objektivně, nepokřivený předsudky a emocemi.

Dalším důležitým tématem je třeba ne-jáství (egolessness, anatta, neexistence věčného neměnného já). To lze nejlépe demonstrovat na tom když se zeptáme kdo je vlastně naštvaný, když jsme naštvaní. (Já. Kdo je ty? Tvoje ruka je naštvaná? Ne. Já, ne moje tělo. Tvoje duše je naštvaná? Duše přece nemůže být naštvaná. Co je teda duše a kdo je tedy naštvaný?) Jsme prostě bytosti vzniklé z vrozených vlastností a působení prostředí. Mysl je jako zrcadlo, co odráží okolní svět.

To si na první pohled odporuje se znovuzrozením. Reinkarnace je velmi důležitá v tibetském lamaismu, což můžeme přičíst vlivu předcházejícího náboženství, ale vyskytuje se v nějaké formě téměř u všech větví buddhismu. Když není žádné věčné já, ani neměnná osobnost, co se vlastně převtělí? Bývá to přirovnáváno ke kapalině, která zaujme takový tvar, v jaké je nádobě. Tedy nějaká základní esence mysli, nebo uvědomnění, která však není “vy”. Jsem skeptický, ke všem esoterickým věcem, ale tohle je taková vcelku nedokoazatelná a nevyvratitelná neškodná myšlenka, která můj náhled na buddhismus nezměnila. Nevím jak váš.

Kromě znovuzrození je učení spíše psychologického rázu. Jak ovládat svou mysl, jak ji formovat správným směrem, zabránit přehnané žádostivosti, jak se nenechat zmítat emocemi, jak vnímat a uvědomovat si všechny vjemy. A nakonec jak správně žít svůj každodenní život, abychom byli šťastní my i naše okolí. V buddhismu se k nikomu nemodlíte, ani nežádáte o odpuštění. Buddha je uctíván tím, že se od něj učí. To se ale nevylučuje se stavbou soch na jeho počest, které nám budou připomínat správné zásady. Za modlitby jsou často zaměňovány mantry. Většinou sdružení několika slabik nebo slov s určitým významem, které se při meditaci opakují, aby mysl neodbíhala od tématu a soustředila se.
Je obecně známo, že buddhismus odmítá násilí, není to ale jen v tom tradičním slova smyslu. Správný buddhista nikomu své přesvědčení nevnucuje a ani si nepřivlastňuje buddhismus jako jedinou správnou cestu. Pokud někdo vyznává jinou nebo žádnou víru, ale je opravdu šťastný a naplněný, tak cestu ukázat nepotřebuje. Také buddhistická obdoba desatera je zapsána formou “dobrovolně se zavazuji, že nebudu brát, co mi není dáno” a neslibuje žádný trest za nedodržení.

Takto vidím buddhismus já. Velice se mi jeho učení zamlouvají a s většinou se ztotožním. Těžko říci, kdo je buddhista a kdo ne. Sám se jím nenazývám, ale snažím se jejich učení uplatňovat a možná jím jednou budu. Co si o tom myslíte vy?